Rozhovor s Karolínou Galuškovou, úspěšnou českou kajakářkou.
"Rozhodla jsem se nevzdat."
13.03.2017 / Anna Martinovská
 
Kája Galušková, které ve Fitnessii pomáháme s regenerací po náročných trénincích, je jedna z nejúspěšnějších českých kajakářek.
Má za sebou mnoho úspěchů z juniorských závodů, bronz ze Světového poháru, nominace na Olympijské hry jí v roce 2016 unikla
jen o malý kousek. V následujícím rozhovoru jsme si povídali o těžkém úrazu ramene, o přípravě na závody i o tom, co pro ni vodní slalom znamená.
 


Do nedávna jste trénovala s otcem a na kajaku jezdí i obě vaše sestry, pocházíte z kajakářské rodiny.
Byl pro vás kajak vždy jasnou volbou, nebo jste pokukovala i po jiných sportech?

Ještě dnes mám před očima, jak mě táta poprvé posadil na rybníce do kajaku a dal mi do ruky pádlo. Bylo mi kolem šesti let.
Najednou po hrázi projel traktor a já začala brečet, že chci z lodě ven, protože je tam vodopád. Vody jsem se bála a do lodě
jsem další tři roky nesedla.Táta tomu ale nechával volný průběh a řekl mi, že můžu dělat cokoli, co mě bude bavit, ale ať to dělám každý den intenzivně alespoň jednu hodinu. Pár let jsem dělala atletiku, hrála na kytaru a bavil mě dramatický kroužek.
To všechno mě ale naplňovalo jen do určité míry. Pádlování mě začalo opravdu bavit kolem devíti let, když se do klubu KVS Sušice začaly nabírat děti, které byly v mém věku. Byli jsme spolu každý den, jezdili jsme na soustředění, vzájemně jsme se podporovali při trénincích i na závodech. Vlastně jsme spolu vyrostli. Od počátku reprezentuji klub TJ KVS Sušice, ve kterém
mě až do podzimu roku 2014 trénoval můj táta. V současnosti se připravuji po boku Vítka Přindiše, Vávry Hradilka a Martina Říhy pod vedením Milana Říhy.

Co vás na vodním slalomu nejvíce baví?
Kanoistika mě baví, protože se jedná o individuální sport. Moc se mně líbí, že se díky pádlování celkem často cestuje a dostanu se tak na spoustu krásných míst. A také to, že u vody bývá fajn parta lidí.
 


Co ze své kariéry vnímáte jako největší úspěch? Máte nějaký sportovní sen?
Nevím, který úspěch bych vyzvedla nad ty ostatní. Možná proto, že každý závod byl něčím jiný. Určitě si ale nejvíce vážím všech medailí z Mistrovství Světa a Mistrovství Evropy v kategorii juniorů (kategorie 15-18 let) i v kategorii U23 (kategorie 18-23 let), Mistrovství České Republiky nebo Světového poháru. Chtěla bych se zúčastnit Olympijských her. O tom podle mého názoru
sní skoro každý sportovec. I přesto, že je olympiáda hodně komerční záležitost, je to ale i ta největší sportovní akce, kde se sejdou všechny sporty a atmosféra je jedinečná.

Osm měsíců před nominací na loňské Olympijské hry v Riu, jste musela podstoupit operaci ramene. Co se stalo?
V červenci 2015, jsem odjela s reprezentací na tréninkový kemp do Anglie. Všechno se to přihodilo velmi rychle. Během
tréninku jsem se převrátila a dotkla jsem se pod vodou pádlem překážky. Tlakem vody jsem si vykloubila pravé rameno. Bohužel jsem na této trati nebyla první a ani poslední. Místo přípravy na boj o olympiádu jsem se tak ocitla v londýnské nemocnici. Následovala cesta do České republiky, hned druhý den nástup do nemocnice v Českých Budějovicích
a třetí den operace.

Co pro vás po úraze bylo úplně nejtěžší?
Musím se přiznat, že jsem tenkrát bojovala s motivací. Nakonec jsem se rozhodla nevzdat se. Možná jsem chtěla sama sobě dokázat, že mě tahle nepříjemnost nezlomí. Myslím, že to ale byla především touha po prožívání radosti, která doprovází například stav po vyvedeném závodě nebo při obyčejném tréninku na kterém je častokrát, kromě dřiny, i smích a bezvadná atmosféra. Mým cílem se stalo to, abych se během následujících osmi měsíců postavila na start nominačních závodů
a bojovala o jedinou místenku na olympiádu. Především jsem si ale přála nalézt radost a smysl, dvě důležité věci, které při pádlování běžně prožívám, protože tomu tak najednou nebylo. Také si vzpomínám, že mně vytanula na mysl věta, kterou mi tehdy řekl dnes již trojnásobný olympijský vítěz Francouz Tony Estanguet, největší legenda našeho sportu: „Dokonce i ta
nejhorší věc, která se nám může stát, se má stát, protože nás přinutí růst.“
 


Jak váš návrat zpět na divokou vodu probíhal?
Za tři týdny po operaci, jsem začala docházet několikrát týdně k fyzioterapeutovi Tomášovi Dvořákovi, který se o mě perfektně staral několik dalších měsíců. Za dva a půl měsíce po operaci, jsem se opět postupně vrátila na vodu. V tu dobu už měla moje soupeřka a zároveň kamarádka Kača Kudějová v nominačních kritériích na olympiádu výrazný náskok. Už tehdy jsem tušila, že bude téměř nemožné, abych jí dohnala. Před nominačními závody jsem nebyla nervózní, nemluvilo se o mně jako o favoritce. Myslím, že jsem nebyla nervózní také proto, že se mnou můj tatínek, pracoval na psychice už od dětství. Například mně říkával, že ke každému závodu nebo životní zkoušce, musí člověk přijít natěšen z toho, že se poměří s něčím novým. První nominační závod ze čtyř jsem vyhrála, ale nakonec Kača Kudějová potvrdila roli favoritky. Když vyhrála poslední nominační závod, chtěla jsem být jednou z prvních, kdo ji obejme. V tom mám náš malý sport ráda, většina z nás jsme kamarádi a jdeme pogratulovat tomu, kdo je právě úspěšnější. Protože jestli mě pádlování něco přineslo, tak přijímat prohru. Přijmout ji a zkusit být lepší příště.

Dá se úrazům na kajaku nějak předcházet? Upravila jste po úraze nějak svůj přístup k tréninku?
Do jisté míry ano, a to kompenzačním cvičením. Ale hlavně pořádným rozcvičením se před výkonem. Obecně ale nepovažuji vodní slalom za zvlášť rizikový. V mém případě šlo o hloupou náhodu. Také se snažím více myslet více myslet na sebe. Pokud vím, že půjdu pozdě spát kvůli učení na zkoušku, tak už se nebojím říct, že přijdu na trénink později. Nebo, když nemůžu být zároveň na zkoušce i na světovém poháru, tak už si nedělám hlavu z toho, že jeden závod vynechám kvůli tomu, že je pro mě škola v daný moment prioritou. Už nechci být tolik v presu z toho, abych to všechno najednou stihla, chci si to víc užívat.
 

 
Jak se v zimě připravujete na další sezónu? A kdy poprvé vyjedete na vodu?
V listopadu míváme tři týdny pauzu od pádlování, ale pokud mám náladu, tak si zajdu zapádlovat nebo zaběhat. Zimní příprava je v podobě posiloven, vody, běhu, bazénu a běžek. Vltava zamrzá, až když je po delší dobu -10 stupňů, takže se dá pádlovat skoro pořád.
 
Fitnessie vám pomáhá s regenerací, chodíte k nám na masáže a infrasaunu. V čem vidíte hlavní přínos masáží při vrcholovém sportu?
Péči o tělo a masáž vnímám jako naprosto nezbytnou součást tréninkové procesu. Ať už jde o uvolnění ztuhlých svalů a odstranění bolesti, nebo si jen potřebuji odpočinout a relaxovat, masáže ve Fitnessii mě po trénincích fyzicky i psychicky vrací do absolutní pohody.Jsem za spolupráci s Fitnessií moc ráda. Velmi si cením příjemného prostředí, ale hlavně přátelského a rovněž profesionálního přístupu a šikovných fyzioterapeutů.

Anna Martinovská / Foto: www.fitnessie.cz