SVĚTOBĚŽNÍK KARÁČO



 
Ani se tomu nechce věřit, že tenhle kluk vstoupil v květnu 2018 mezi dospělce a oslavil padesátku.

Vlastně ho znám už jako špunta z doby, kdy se na jejich chatě na Božáku, které nikdo neřekl jinak než „U agentů“ scházela víkend co víkend vybraná společnost na zpívánkách, které zpravidla končívaly až s příchodem rána.
To bylo v době těžké totality a název U agentů nebyl tak úplně scestný. V té společnosti totiž nebyl nikdo, kdo by horoval pro stávající režim, místo účasti v prvomájovém průvodu se provokativně jezdilo lyžovat na Klínovec a každý komunista byl třídní nepřítel.

Karáčo se narodil v roce 1968 kdy k nám vtrhla vojska Varšavské smlouvy a po té nastal čas tvrdé normalizace.
Kdo se tomuto režimu postavil, byl perzekuován a to potkalo i Karáčova tátu, který s inženýrským titulem skončil jako řidič autobusu. To se výrazně podepsalo na jeho zdraví a operaci srdce nepřežil. Karáčova mamka Helena zůstala sama s dvěma syny, to byl Karáčo ještě na základce.

Jeho vodácké začátky byly u vodních turistů, ale brzy mu splouvání Ohře nestačilo a chtěl závodit, a tak přešel mezi slalomáře na Hubertus. Nejdříve to zkoušel na deblu s Červem, ale brzy mu došlo, že se svými 50 kg těžko může se stokilovým Červem jezdit na jedné lodi, vždyť sotva dosáhl pádlem do vody, když Červ zasedl na kormidlo. Tak nezbylo Karáčovi nic jiného, než se přeorientovat na singla. Věnoval tomu všechen volný čas, to bylo v době, kdy přecházel z žáků do dorostu. Jeho tréninkové úsilí bylo brzy vidět na jeho výsledcích a jeho výkonnost strmě stoupala. Na svůj věk překvapivě jasně věděl čeho chce dosáhnout a co pro to musí udělat, v tréninku byl nekompromisní
a neuvěřitelně houževnatý.

Vzhledem k osudu jejich rodiny mi ani moc nepřekvapilo, když mi pár týdnů po dovršení věku 18 let telefonoval z Augsburgu, kam emigroval i s bráchou Richardem. Nastoupil tam do projekční firmy, ale hlavně do kanoistického klubu s cílem dostat se do německé repre. Podmínky v klubu a kanál za zády mu pomohly k úspěšnému sportovnímu růstu, ale dostat se do repre se mu nakonec z mnoha důvodů nepodařilo.

Seznámil se zde ale s Michelerem, který v době nástupu raftingu založil raftovou společnost se střediskem v Rakouském Oetzu a tak se stal Karáčo „ raftařem z povolání“. V té době jsme se potkali jenom párkrát, když se nám podařilo vycestovat na západ.

Po pár letech si Karáčo vzpomněl na svého nevlastního dědečka, který žil a zemřel na Novém Zélandu a vydal se tam hledat svoje kořeny. Kupodivu je našel a myslím, že i díky jim se mu podařilo získat Zélandské občanství.
Na Zélandu se usadil ve městě Rotorua a živil se opět raftingem.

V té době jsme byli jen v písemném kontaktu a vypadalo to, že už je to tak navěky.

Až Sametová revoluce změnila naše osudy. Karáčo si vzpomněl na slova pana Wericha, že člověk je doma tam, kde se učil cvrnkat kuličky a po řadě let se vrátil do Česka, kde založil se Simbošem firmu v oboru televizní reklamy, která je úspěšně živí až do dneška. Tady se mu náramně hodilo jazykové vybavení získané v cizině i znalost zahraničních poměrů a světa vůbec. Touha cestovat ho ani doma neopustila a díky svému byznysu je věčně na cestách a když náhodou nejde o byznys, tak cestuje s kamarády na lyže, na potápění nebo na kola.

I když se vídáme jen párkrát do roka, pořád o sobě víme a jsme stále členy jedné fajnové party z Hubertusu.
 


                                                                                                                                                                     Vlasta