Zavzpomínejme na 70tá léta, dobu kdy jsme my "Staří kozáci" závodili
a na to jak jsme jezdili a pořizovali si vybavení na vodu.

Závodní loď.
S příchodem sklolaminátových výrobků na světový trh se začala tato surovina šířit i mezi našimi vodáky.
No a když jsme ze zahraničních katalogů zjistili že se ve světě z tohoto materiálu vyrábí i lodě, okamžitě český člověk pochopil kam se bude ubírat budoucnost. Ze začátku se dala pryskyřice neboli polyester sehnat od kamaráda který s tím pracoval kdesi ve fabrice nebo měl zase dalšího kamaráda který mu to za něco vyměnil. Také jsme jezdili do Plzně kde přečerpávali pryskyřici do menších plechovek a tam se vždy dalo z prázdných sudů ještě něco vytřít. Po nějakém čase se polyester dal zakoupit v prodejnách Potřeby pro modeláře nebo Drogerie. To samé se dělo se sklotextilem - tedy s látkou potřebnou pro laminování skořepiny lodě avšak s tím rozdílem že to bylo značně náročnější se k této látce dostat. A jak jsme získali první laminátovou závodní loď? Úplně první závodní deblovku z laminátu tehdy přivezli manželé Keystovi z Francie.Tehdy jsme z ní sejmuli otisk tzv. kopyto a už tu byla další loď. A pak zase další a další..... A co takhle závodní kajaky?
Naše skupina si připravila 10ti litrový kýbl s polyesterem, tužidlo, urychlovač, balík pracně získaného sklotextilu a vyčkala příhodné chvíle kdy si do naší rodné matičky tehdy ČSSR přijela zazávodit skupina závodníků ze "západní kapitalistické země" a to většinou ze západního Německa. V nočních hodinách byla z vleku s loděmi německých závodníků sňata jejich slalomová loď a rychlostí příznačnou pro kouzelníky a hbité české ručičky byla pomazána separační hmotou - takzvanou PVA. Zatímco naši kamarádi obšťastňovali německé závodníky v místní restauraci druhá skupina snímala otisk lodi, což obnášelo: nanesení polyesteru a sklotextilu ve větší vrstvě než je potřebné pro normální stavbu slalomové lodi. Práce se prováděla rychle a s použitím většího
množství iniciátoru a urychlovače pro co nejrychlejší stvrdnutí hmoty. Ve chvíli kdy docházelo k iniciaci a tvrdnutí pryskyřice bylo vyvinuto ohromné teplo které vydávala hmota naplácaná na lodˇ a my měli neskonalý strach aby německá loď značky Prijon vydržela. Děsivý puch který vydávala iniciovaná pryskyřice připomínal válečnou dobu ve chvílích použití bojové látky yperit. Tak jsme tedy přišli k prvnímu otisku lodi a tak zvanému "kopytu". Poté následovalo vylepšení a dohlazení celého otisku a již se mezi vodáky začalo půjčovat za přijatelný finanční obnos "kopyto" na stavbu další nové závodní lodi. Samozřejmě že to byly extrémní začátky. Posléze již naši zruční kamarádi okolo slalomu začali vyrábět vlastní typy lodí např.: známý Mistr světa Petr Sodomka /JAPE/, Honza Novák a pod...

   
Kopyto sjezďáku z doby kdy se na Hubertusu sjezdovalo. Vpravo singly - nepodjížděly se branky.


*          *          *

Krycí zástěra - Špricdeka.
První špricdeka se dala pořídit velice jednoduše tak že závodník zašel do prodejny ŘEMPO
/Řemeslnické potřeby/ nebo do Domu látek kde si zakoupil plátěný polaminovaný ubrus na kuchyňský stůl. Nejhorší bylo když v prodejně měli jen barevné ubrusy. To pak člověk musel najít známost která mu pomohla sehnat ubrus jednobarevný. Setkal jsem se tehdy i se špricdekami s puntíky nebo s květovými vzory. Později se daly sehnat zástěry pro řezníky které byly jednobarevné a to buď bílé nebo pak černé pro kováře. Doma na šicím stroji Minerva se hbitě sešil komín podle obvodu těla jednotlivce nahoře zalemovaný a tam se provlékla guma.
Na komín se pak dolů přišila sukně potřebného průměru. Guma se dole na zalemování začala používat ale až později. Špricdeka se umísťovala do límce tak že se spodní díl přehodil přes límec a zajistil se do límce gumovou hadičkou která se zakoupila v drogerii a byla to vlastně hadička na domácí stáčení vína která měla potřebnou délku a průměr asi 1,5 cm. Tato hadička se naměřila a zauzlovala tak aby potom mohla zajistit dokola límce přehozený spodní díl laminovaného ubrusu - špricdeky. Tuto hadičku pak ti největší borci nosili přehozenou přes rameno aby ihned po nástupu do lodi touto zajistili špricdeku proti vniknutí vody.


 
*          *          *

Helma.
Největší borci používali laminátové helmy z východního Německa které byly podobné /ne-li základ/ později používaným anglickým helmám typu ACE z termoplastu. To bylo slávy když se v obchodech SPORT objevily hokejistické helmy které začala tehdy vyrábět fy. OKULA. V loděnici to vypadalo jako v hokejové kabině.

Ten kdo neměl v oblibě hokejistické helmy mohl sehnat východoněmeckou vodáckou helmu nebo kopii helmy ACE. Tuto kopii jsem vyráběl v kopytě sejmutém z originální helmy kterou jsem si pořídil v zahraničí a dovezl do našich končin. Kopyto se pořídilo stejným způsoben jako jsem popisoval u lodí. S příchodem dalšího nového vodáckého modelu helmy RÖMER jsem pak rozšířil výrobu i tímto typem. Dodnes ani nevím kolik lidí v těchto helmách jezdilo a jezdí dodnes. Franta Košina, legenda karlovarských vodáků v této helmě jezdí dodnes a to jsem mu ji vyrobil k 50tým narozeninám v r.1984.

  

*          *          *

Pádlo.
Pádlo se dalo sehnat v prodejnách SPORT. Bylo to většinou turistické pádlo dřevěné - klasického tvaru které
ale bylo dlouhé.
Pro závodní kanoistiku se upravovalo, zkracovalo a hlavně se dával nový dřík. S příchodem polyesteru měli někteří borci dříky z této hmoty. Listy se dole okovaly a zpevnily. S rozšířením tohoto sportu se otevřely nové výrobny a tím se naskytla možnost nechat si i pádlo vyrobit. Začala se tehdy kopírovat pádla zahraničních výrobců, hlavně zn.Kober z Německa. Kvalitní pádla a lodě pak vyráběla Plzeňská výrobna Sportservis. Některé její výrobky - lodě tak i pádla se používají dodnes i když jen pro turistycké amatérské
nebo nemajetné jezdce.

   
 
*          *          *


Oblečení.                                 
 V mých začátcích ti lepší a majetnější "borci" nosili do lodi předválečné
vlněné spodky po dědovi které tehdy byly z kvalitního materiálu a hřály
    jako dnešní neoprén. Říkalo se jim "Český neoprén". Horší to bylo pokud
   se závodník cvaknul a spodky nasákly. To pak jinak lehké spodky vážily
   asi jako kýbl plný vody. Na vrchní část těla se nosilo tričko či košile, pak
také pogumovaný hornický kabát nebo pláštěnka a později se rozšířilo
šití bund z šusťákoviny která se dovážela z východního Německa.       
Na zápěstí se zalemovala guma aby to těsnilo a bylo to.                     

Na vedlejším snímku je ukázkově vystrojený výkonnostní vodák
Jirka Sýkora na Lipně s vyjetou I. třídou cca. v roce 1982:
 
 - Na hlavě laminátová helma "Made in NDR" - předchůdce ACE.
     - Šušťáková doma šitá bunda s neoprenovými manžetami.            
- Přes rameno hadička na stáčení vína k zajištění špricdeky.    
      - Okolo pasu špricdeka domácí výroby - původně kovářská zástěra.
        - Spodky po dědovi z bavlny nejlépe předválečné - lepší než neopren.
     - Gumovo-neoprenové holínky.                                                    
     - Jirka byl tehdy No.I - poslední model.                                        

*          *          *                                

Doprava na závody.
Majetnější oddíly přidružené pod větší továrny či podniky jako jejich sportovní kluby měly k dispozici autobus, menší oddíly se však na závody dopravovaly různě třeba i osobními vozy, vlakem a pod.. Nezapomenutelný byl pohled na dopravní prostředek Jirky Sýkory z karlovarského kanoistického oddílu. Automoto Velorex což byl tříkolý automobil s motorem z motocyklu jehož konstrukce byla potažena plachtou. Sedadlo pro dva a takovýto "Kozí vítr" uháněl na závody na Lipno s třemi loděmi na střeše. V pozdější době a se stoupající životní úrovní se i oddíly zmohly na lepší dopravní prostředky např. mikrobusy. V paměti mi utkvěla vlastní vzpomínka na odjezd k závodům na Kamenici kdy nás stavěla dopravní policie a kontrolovala automobil obsazený 5ti osobami a s vlekem. Na střeše 3 lodě /podstatně objemnější a těžší než jsou dnes - cca.8 kg kajak/ a na vleku dalších 6. Vozidlo sedělo na silentblocích a zástěrky táhlo po zemi. Dopravní policista po zjištění že jedeme na závody vzdálené 250 kilometrů kroutil hlavou a nakonec jen mávnul rukou s prohlášením:"Jeďte!". Šťastnější jedinci nebo oddíly vyjížděli na pozvání do kapitalistického zahraničí a každý závodník s sebou vyvážel vždy nějakou valutu, tedy cizí měnu zakoupenou podloudným způsobem od některých veksláků, číšníků a podobných obchodníků. Venku si pak pořizoval poslední model sportovního náčiní potřebného k vykonávání svého sportu. Ten kdo neměl takové finanční možnosti a se rozmáchnout si většinou pořídil starší model nebo výprodejový kus který si usmlouval s obchodníkem za menší cenu. Někdy vypomohli příbuzní nebo kamarádi žijící v zahraničí nějakým darem. V kapitalistickém zahraničí se někdy stávalo že jedinci /někteří/ zboží normálně prach sprostě "bohatému kapitalistovi" ukradli z pultu a nenávratně zmizeli. Punc "lapků" nám asi zůstal dodnes.


Velorex Jardy Sýkory projel s loděmi na střeše kus Československa.

*          *          *

Závěr.
Ti šťastní kteří měli známé nebo kamarády v zahraničí se často stávali terčem obdivu a jejich materiálové vybavení mnohdy napomohlo k tomu že jsme se my zruční snažili tyto výrobky zkopírovat a vyrobit v
domácích dílnách na koleni čímž se rozšiřovalo kvalitní vybavení mezi dalšími vodáky. Z těchto zručných
jedinců se pak v pozdější době stávají světoznámé firmy pro výrobu vodáckého vybavení jako je např. HIKO 
a další.......
Přesto že jsme se museli všichni vyšponovat k maximálnímu hledání řešení, pokud jsme nechtěli ustrnout
na místě - považuji tuto pionýrskou dobu za přínosnou z hlediska umu a prokázání toho
co Český člověk dokáže.

       

 www.skhubertus.com